Přestože po celou sezónu připisovalo naše áčko v prestižní šachové Extralize jednu porážku za druhou, slavíme historickou záchranu! Díky výhře v posledních dvou kolech jsme se vyšvihli na 10. místo tabulky, což je první nesestupový stupínek. Nereálné se stalo reálným a Hošťálková tak bude mít i v dalším roce Extraligu. Jak se rodil tento Valašský veleúspěch se pěkně popořadě dozvíme v reportáži níže. Páteční zápas okomentoval Jakub Krejča, sobota a neděle již patří eseji z pera Kiliána Slováka. Popcorn, kafe a pojďme na to:
Páteční rozjezd s mládežníky z Frýdku-Místku (Jakub Krejča)
V termínu od 24. do 26. 3. pokračovala česká šachová extraliga. Trojkolo se tentokrát konalo v Plzni. Hošťálková do velkého finále vstupovala s nulou v tabulce a s velmi špatným skórem, ale pořad s nadějí na udržení.
Do Plzně někteří z nás odjeli už ve čtvrtek, přeci jen 400 km je náročná cesta. Hned po příjezdu na hotel se nám odkryla sestava Frýdku-Místku, který využil stejného ubytovacího zařízení. I když někteří hráči soupeřova týmu se pokusili schovávat u blízkého stromu, nebylo jim to nic platné. 😀 Po večeři mohly přípravy začít v plném proudu. V pátek se k nám připojili další dva členové našeho družstva a mohli jsme vyrazit na 9. kolo. Byli jsme jen v 8 lidech, proto jsem nastoupil i já. Zápas si nepamatuji zcela přesně a většinu partii jsem shlédl až na pokoji.
První asi dohrál Tomek. V partii s velmi silným velmistrem Korobovem nedostal moc šancí a prohrál. Následovala remíza Sergeje. Třetí v pořadí jsem dohrál já, partie se mi vůbec nepovedla a zaslouženě jsem byl přehrán. Po remíze Valentina se karta otočila, začalo se vyhrávat na naší straně. První výhru v extralize si připsal náš (Jesenický fantom) Patrik, když soupeři v koncovce vysbíral jeho oslabené pěšce. Martin soupeři neohroženě věží zničil dámské křídlo. Jak to bývá, tak v časovce byl jeden moment, kdy soupeř mohl překlonit misky vah ke své straně, ale Martin dokázal s tváří pokerového profi hráče dovézt partii k výhře a srovnaní na 3-3.Pak bohužel partii prohrál Christoph, který dlouho bránil horší koncovku. Rozhodnutí zapasu bylo na Cyrilovi, avšak jeho tlak byl pomalu neutralizován a náš hráč se musel smířit s remízou. I přes těsnou porážku nás dobrá nálada neopustila a náš hlad uhrát první body v sezoně se zvětšoval…
Partie lze zhlédnout například na webu chess24.
Kompletní výsledky naleznete zde.
V sobotu jsme nedočkavě očekávali příjezd posily, která také převezme komentář na poslední dvě, historicky nejkurióznější kola pro náš celek.
Jakub Krejča
Líně nastoupily líně (Kilián Slovák)
Tak jsem tady zas. Určitě jsem vám chyběl, že? Představte si, že nechybělo mnoho k tomu, abych se v dějišti posledního trojkola naší nejvyšší šachové soutěže vůbec neobjevil. Na začátku týdne mi totiž Pepa poslal zprávu, že se mnou spíš nepočítá, a to zejména kvůli nákladům, které začaly být pro naše družstvo velmi neúnosné. A někdo to poslední trojkolo musel ještě zorganizovat, takže logicky Pepa z domácích vybral na cestu sebe a Kubu Krejču. Jako co si budem, kdybych předvedl v sezóně nějaké výsledky, tak by mě kapitáni vynechat nemohli, ale zaslouženě jsem se musel smířit s tím, že mé výsledky mě neopravňovaly k tomu si zahrát poslední extraligová kola za Hošťálkovou v životě. Aspoň to jsem si myslel já, a zhruba tak 95 % české šachové veřejnosti.
První obrat ale nastal již ve čtvrtek, tedy den před zahájením posledních klání, kdy mi Pepa zničehonic napsal, jestli teda nakonec nemůžu na víkend do Plzně přijet, že on prý nemůže. Musím se přiznat, že jsem před ním dělal trochu otráveného, v tom smyslu, že už mám plány, a že musím měnit sestavu družstva do 2. ligy (kde hraje můj rodný oddíl), ale ve skutečnosti jsem byl rád. Přeci jenom, dostal jsem ještě jednu, a možná poslední šanci konečně zaznamenat vítězství v extralize, a nutnost úpravy mých víkendových plánů mi fakt problém nedělala (ač jsem dělal před Pepou Zagorku). Vlastně jen tak mimochodem mě kapitán ještě pověřil úkolem pomoci Kubovi s organizací, což mě nijak extra netrápila, přeci jenom, s organizováním už mám tunu zkušeností z Kobylis.
Tak jsem tedy nasedl v sobotu na vlak, a jal se vyzkoušet atmosféru extraligového zápasu pošestnácté ve svém životě. Hodinu a půl, kterou jsem měl v průběhu cesty na přípravu, jsem využil na přípravu na GM Neumana, kterého jsem očekával jako svého sobotního soupeře. No, těsně vedle, jak se několik minut před utkáním ukázalo. Spletl jsem se přesně o 3 šachovnice, jelikož zmíněný GM Neuman nastoupil na desce čtvrté, kdežto mě čekala bývalá mistryně ČR WGM Petrová. Ještě před popisem utkání však lehce odbočím, a vrátím se o několik desítek minut zpět. Vlak Českých drah totiž překvapivě neměl zpoždění, a v kombinaci s dobře navazujícím autobusem jsem dorazil na místo konání 40 minut před začátkem utkání. No, a vzhledem k tomu, že se hrálo v místě čtyřhvězdičkového hotelu, tak jsem usoudil, že bude nejlepší se před začátkem zápasu ubytovat. Zavolal jsem tedy hlavnímu organizátorovi víkendu, Kubovi, a kromě hlasu, který naznačoval, že v pátek byl společensky unaven, jsem se dozvěděl, že mám jít před hotel. Tak jsem šel. A nikdo nikde. Tak jsem to zkusil znovu. A stále nic. A k tomu mi ještě Kuba napsal, že už stojí před hotelem, a kde že jako jsem. Až po několika minutách mi došlo, že bydlíme trochu jinde než v onom hotelu, kde se hrálo. To jsem vzhledem k mému náhlému povolání neměl šanci vědět, jelikož mi před víkendem nedošel žádný mail ani informace. No, ale nakonec to všechno šťastně dopadlo, s Kubou, a ostatně celým týmem jsme se shledali několik minut před zápasem přímo v hracím sále.
A teď už konečně k zápasu. První dílčí vítězství jsme zaznamenali již před jeho začátkem, kdy jsme zřeli sestavu soupeře. Jak jsem již zmínil, ohledně mého soupeře jsem se sekl o 3 šachovnice, a drtivá většina našeho týmu najednou měla soupeře, na kterého se nepřipravovala. Bylo však evidentní, že v tomto případě plusy výrazně převýší tento nedostatek. Soupeři totiž, na rozdíl od pátečního zápasu, nastoupili značně oslabení, a kromě absence přípravy jsme měli téměř na všech šachovnicích i elovou převahu. V tu chvíli jsem si dovolil Sergejovi a Patrikovi říci optimistickou větu, že s tou záchranou to najednou může být více než reálné. Kdo mě zná, tak ví, že optimismus patří k věcem, které u mě najdete jen velice těžko, tudíž muselo být všem zřejmé, že se najednou opravdu můžeme zachránit.
A na šachovnici jsme mé optimistické proroctví překvapivě dobře naplňovali. Po zhruba hodině jsme neměli jedinou horší pozici. Dobře, objektivně stál hůře Patrik, ten ale hrál velice rychle, takže ve mně navodil dojem, že ví, co dělá. To, že tomu tak asi nebylo, ukázal až motor v době psaní tohoto článku. Nicméně dobře rozehrál Tomek, Sergej, Christoph, a troufnu si tvrdit, že i já. Sice jsem měl v podstatě obyčejnou králkovskou koncovku, nicméně soupeřka již v zahájení strávila obrovské penzum času, a vypadalo to, že ani s přechodem do koncovky na tom nehodlala nic měnit. Já si naopak byl vcelku jistý svými plány, a hlavně, poprvé za celou dobu svého působení v extralize, jsem měl obrovské sebevědomí. Byl jsem naprosto přesvědčen o tom, že WGM Petrovou porazím, a připíšu si první výhru v dospělé extralize v životě. K tomu i šance týmu vypadaly velmi slibně, tudíž již v tuto chvíli jsme se ze 3 týmů, které bojovaly o záchranu, stávali největšími favority.
Teď byste možná čekali, že se všechno zvrtne a nevídaným způsobem zkomplikuje, leč nestalo se tak. Sice se k nám na rozdíl od pátku nechodil dívat GM Plát, nicméně posouzení, zdali se jedná o něco, čeho bychom měli litovat, je velmi individuální. Trochu mě však překvapil Sergej, který svému soupeři bílými dal remízu v pozici, kterou jsem považoval mírně lepší za našeho hráče. Nicméně Sergej zřejmě velmi správně odhadl, že ostatní členové týmu jsou na tom velmi dobře, a nemusí tlačit na pilu. V neděli se ukázalo, že ušetřené síly hrály možná rozhodující roli. Dále mě překvapila poměrně rychlá remíza Christopha, u kterého jsem měl za to, že přidá náš první sobotní celý bod. A motor mi dává za pravdu, že ač náš rakouský host zřejmě kousek své výhody vypustil, pořád měl pozici, která se bílými hrát na výhru dala. Výrazně méně překvapivou byla remíza Cyrdy, který černými stál pevně, ale jeho výherní šance byly prachbídné, smír černými figurami byl tedy něco, co jsme přivítali. Příliš dlouho se s pozicí nepáral ani Valentin, v moderní italské soupeře přehrát nedokázal, smír byl tedy logickým vyústěním průběhu partie.
Takže jsme zbývali 4. 3x z toho jsme měli černé figury, a já začal být lehce nervózní z toho, že dojde na stav 3,5 – 3,5 s tím, že má partie byla poslední. I tenhle červíček, co se mi vkrádal do hlavy, však nenarušil mé sebevědomí, a dál jsem zvyšoval tlak na soupeřčinu pozici. Kromě dlouhého přemýšlení soupeřka nehrála ani příliš aktivně, takže brzy bylo jasné, že v mé partii se bude hrát na 2 výsledky. A to bylo přesně to, co jsem chtěl. Nemohu se prohlásit za žádného velkého technického hráče, nicméně s hráči podobně silnými mám tento typ pozic rád, a mám v nich relativně dobré výsledky. Chléb se však lámal jinde. Pozici Tomka jsem sice moc nerozuměl, ale on sám patrně tušil, že již stojí výrazně lépe. A svoji výhodu začal uplatňovat. GM Štoček začal mít čím dál více a více problémů, a rázem začínalo být čím dál více pravděpodobné, že Tomek si v naší extralize připíše první výhru. Daleko nejasnější, ale o to divočejší byla pozice u Martina. Oba hráči si příliš nepotykali s hospodařením s časem, a tak se oba ocitli na sekundách v pozici, kde by možná i půl hodiny bylo málo. Martin si však jako silnější hráč počínal lépe, a kromě zisku vyhrané pozice se zřejmě nějak vkradl soupeři do hlavy, protože ten nestihl udělat jeden ze svých tahů a spadl. První výhra tedy byla naše. O neméně napínavou kontrolu se postaral Patrik, který svou velmi rychlou hrou dostal soupeře do potíží, a s přibývající ostrostí pozice musel řešit čím dál více problémů. Ty však dokázal vyřešit, a tak po kontrole nezbylo našemu Fantomovi z Jeseníku nic jiného než se domluvit na smíru.
Zbyli jsme tedy Tomek a já. Já stále hrál svou lepší koncovku, a doufal, že soupeřka nenabídne remízu. Cítil jsem totiž, že dneska je TEN den, kdy konečně prolomím svoji neschopnost v české nejvyšší soutěži. Tým je však více, a v případě, že by to stav vyžadoval, tak bych remízu pochopitelně dal. Z těchto myšlenek mě však naštěstí brzy vyvedl právě Tomasz, který svoji krásnou partii dokázal dotáhnout do vítězného konce, a GM Štočka porazil. Vzhledem k tomu, že jsme měli tak špatné skóre, že ani má prohra by na záchranářských šancích nic nezměnila, tak jsem se jal vstříc prvnímu vítězství. Trvalo to sice bezmála 60 tahů, ale pak se soupeřka konečně podvolila. Přeci jenom, celou dobu bránila horší koncovku, a ještě velmi nevhodně hospodařila s časem, tudíž se jednalo o vcelku logické vyústění, o kterém jsem byl přesvědčen prakticky celou partii. Ještě než jsme stihli potřísnit další partiář, tak se soupeřka raději vzdala, protože ač bych to na jejím místě ještě chvíli tahal, tak pozice byla beznadějná. Takže to fakt přišlo! První vítězství v extralize, kterým jsem dokonce přispěl k veledůležitému vítězství 5,5 – 2,5. Vzhledem k tomu, že jsme s Oazou a DP měli každý po 3 bodech, záchranářská matematika byla jasná. Přímý souboj našeho týmu a Oazy měl rozhodnout o tom, kdo se zachrání, a kdo ne. Bylo totiž velmi nepravděpodobné, že DP dokáže vyhrát s Michalovou Morendou, a bylo jasné, že tenhle zápas bude hřebem posledního kola (jelikož o titulu již bylo dávno rozhodnuto).
Paradoxně největším problémem toho dne nebylo vyhrát zápas s Líněmi, ale najít něco, kde bychom se mohli navečeřet. Bydleli jsme v čtvrti, kde v okolí nebylo mnoho restaurací, tudíž jsme sázeli všechno na jednu kartu, a to na příjemné prostředí hned u našeho ubytování. Tam nám ale bohužel řekli, že mají plno, nezbývalo tedy nic jiného než vytáhnout mapy, a zkusit najít něco jiného. Nebylo to jednoduché, jelikož v okolí jednoho kilometru nic jiného opravdu nebylo, nicméně nakonec se nám podařilo najít něco, co bylo ve snesitelné vzdálenosti od našeho penzionu. Už v tu chvíli Cyrda nadhodil nápad, že bychom si mohli objednat večeři přes dovozní služby, a později se ukázalo, že jsme ho už v tuto chvíli měli poslechnout. Protože jsme přišli k první „restauraci,“ u které se ukázalo, že byla restaurací tak před 10 – 15 lety, protože na místě údajného podniku stál nápis „Barvy a laky.“ To byl první pokus, ale druhý také neměl úspěch. Restaurace zavřená. Zkusili jsme ještě do třetice všeho dobrého, ale tentokrát jsme přišli o pár minut později, protože v půl osmé již v dotyčném podniku nevařili. Nestihli jsme to prý o 15 minut. V tu chvíli náš tým, a zejména já (který neobědval, takže jsem měl obrovský hlad), začal propadat zoufalství. Naštěstí se opět přihlásil Cyrda, který znovu nadhodil myšlenku ohledně dovážky, a tentokrát jsme se rozhodli, že radši než pokoušet další restaurace v okolí, zvolíme tuto pohodlnější cestu. Tak jsme na cestu zpět využili místní hromadnou dopravu, a poté na penzionu vybrali pizzerii. A byla to dobrá volba. Pizzy byly za mě opravdu dobré, a dovezli nám je dokonce dříve, než se předpokládalo. Trochu mě překvapila volba našich cizinců, kteří měli výrazné preference pro co nejpálivější pizzu, ale proti gustu… Po večeři (pro mě obědě) jsme se ještě na chvíli rozhodli s Cyrdou, Kubou a Patrikem zajít do již zmiňované hospody, kde nás předtím vyhnali s tím, že je plno, v desátou hodinu večerní však již plno nebylo, a tak jsem si mohl na pizzu ještě dát zmrzlinový pohár, který jsem si náležitě užil, a kluci pár piv jako odměnu za sobotní vítězství.
Postavte mu sochu!
A přišlo vyvrcholení. Poslední zápas sezóny. Přímý zápas o záchranu. Scénář jako z Hollywoodu. Okej, to asi úplně ne, ale minimálně do indického Bollywoodu by to být mohlo. Nicméně náš tým byl favoritem. Přeci jen, Oaza hrdinně nastupovala jenom s odchovanci a českými hráči, takže minimálně na předních šachovnicích jsme byli jasnými favority. Tým z jihu Prahy však má velmi silnou, a stále ještě poměrně mladou generaci, a ligové soutěže umí hrát velmi dobře, tudíž v tomto kontextu byla naše výhoda opravdu minimální. Cyrda před zápasem přiznával, že je docela nervózní, a podle výrazu i na Patrika doléhala tíha okamžiku. Já jsem z nějakého důvodu byl však dost v klidu. Mým hlavním problémem bylo, abych se při partii cítil dobře, jelikož se mi zřejmě nespalo úplně nejlépe, a v prvních minutách partie mě žaludek a krční páteř mohutně zkoušeli. Naštěstí to nedopadlo jak s Ftáčnikem, kdy mi bylo blbě celou partii, a po pár desítkách minut už jsem byl v pohodě. A v tu chvíli jsem tušil, že to dopadne dobře.
Má partie probíhala dost podobně jako včera. Sice se tentokrát brzo nevyměnily dámy, ale opět jsem získal takovou plošší, ale lepší pozici, která se postupně dala hrát na výhru. Do soupeře jsem se opět netrefil, ale musím se přiznat, FM P. Hollana jsem se bál o něco víc než nakonec nastoupivšího Oldy Vedrala. S tímto typem pozice jsem sice nepočítal, ale stěžovat jsem si nemohl. Soupeř, stejně jako WGM Petrová minulou partii, docela přemýšlel, a já jsem hrál poměrně rychle s tím, že jsem se snažil tvářit co nejvíce sebevědomě a klidně, abych soupeře případně vyvedl z míry. A to se mi vcelku dařilo. Protivník se většinu partie klepal jak ratlík, a bylo vidět, že je z klíčového zápasu poměrně nervózní. V kombinaci se vzniklou pozicí jsem si opět značným způsobem věřil na výhru. Jak ale dopadne tým, to jsem si fakt po drtivou většinu zápasu netroufl odhadovat. Toto byl daleko méně jasný zápas, než ten s Líněmi, a chvíli mi přišlo, že vyhrajeme, a nějakou dobu zase, že ne. Komu jsem po úvodní části mače věřil, byl Cyrda, který s velmi solidním IM Strakou podle mého názoru měl o něco příjemnější pozici, a hlavně čas. Jinak to zas tak příjemný pohled nebyl. To dokazuje skutečnost, že nejlepší pozici jsem měl já, a byla to prakticky neznatelná objektivní výhoda, která měla pouze praktický přesah. Ale ani tak jsem ještě neměl zdaleka vyhráno. Bál jsem se zejména o Patrika, který byl evidentně velmi nervózní, a ani jeho pozice se nedala nazvat zrovna dvakrát příjemnou.
Naděje ale přišla zpoza první desky. FM Havelka, jinak velmi dobrý dynamický hráč, podcenil Tomkovy možnosti v koncovce, a rázem stál prakticky na prohru. S Tomkovou silou jsem věřil v důležité vítězství, a kvůli tomu jsem o něco klidnější zasedal k mé partii, která stále probíhala ve stejném duchu. Bohužel se tato drobná radost o chvíli později vykompenzovala, a nemohly za to ani tak remízy Cyrdy a Christopha, kteří z dané pozice prostě více vykřesat nemohli, ale nečekaná prohra Martina, který ve vyrovnané pozici ztratil nit, a s FM Cífkou nakonec dostal mat pěšcem. V tu chvíli začalo být jasné, že osud Hošťálkové bude záviset na posledních šachovnicích, tedy mně i Patrikovi. A to vzhledem k tomu, že zadní šachovnice byly v této sezóně spíše slabinou, nevěstilo nic dobrého.
Tady ale bylo všechno jinak. Úplně všechno. Patrik měl výsledkově životní víkend, a i přesto, že byl nervózní, tak dokázal Cuhru porazit. Celou dobu stál hůře, ne-li prohraně, ale před první kontrolou měl lepší taktický postřeh, a stoly úplně obrátil. Po 40. tahu už soupeři nezbylo nic než nadávat, protože kromě vypuštění zřejmě vyhrané pozice několikrát odmítl i nabídku remízy ze strany Jesenického fantoma. To, že Patrik nabídl v průběhu partie remízu asi 5x, mi přišlo skoro až nesportovní, ale nemyslím si, že by to náš hráč dělal schválně. Byl evidentně strašně nervózní, a očividně ty rozhodující chvíle chtěl hodit na někoho jiného. Osud tomu ale chtěl tak, že nakonec vyhrál, a rázem se nám drasticky zvýšily šance na výhru.
Situace se po 4 dohraných partiích měla takto. Stav byl 2:2 a zbývaly 4 partie: Moje, Sergejova, Valentinova a Tomkova. A uvedené mače hrály spíše pro nás. Tomek byl vyhraný, tam už po kontrole v podstatě nebylo co řešit, naopak Valentin udělal strašnou hrubku před 40. tahem, a rázem měl technicky prohranou koncovku. Já mezitím využil horší poziční hry soupeře, a získal technicky vyhranou koncovku střelce proti koni, přesně podle mých předpokladů. A pak tu byl Sergej. Zezačátku stál hůře, ale pak se mu povedlo pozici převést do remízové dámské koncovky, a myslel jsem si, že je jenom otázkou času, kdy bude přijat smír. To jsem se ale šeredně pletl. FM Výprachtický dokázal z tupé remízy vykřesat zajímavou pozici, která sice objektivní rovnováhou neotřásla, nicméně z praktického hlediska se jednalo o šíleně náročnou koncovku, kde na obou stranách byli 2 volní pěšci. Kdybych tohle měl v takhle důležitém zápase na šachovnici já, tak mě asi klepne. Já naštěstí měl před sebou jasně vyhranou koncovku, a ač se soupeř snažil partii zkomplikovat, tak jsem získal pěšce a utíkal vstříc vítězství. Takhle jsem alespoň přemýšlel já, a málem jsem na to doplatil. Soupeř totiž ze zoufalosti obětoval pěšce, kterého jsem bez velkého přemýšlení sebral. Myslel jsem si, že se soupeř vzdá, ale místo toho začal převádět svého krále přesně do místa, kde obětoval pěšce. A pak mi to došlo. Že vlastně neudržím jednoho z pěšců, a soupeř najednou získá velmi nebezpečného volného krajního pěšce. Já jsem ale hodně toužil být hrdinou, a ani v této chvíli jsem nezpanikařil, a nedal soupeři najevo, že začínám být nervózní. Hodně mi pomohlo velké penzum ušetřeného času, takže jsem měl dostatek prostoru a klidu na to si všechno přesně spočítat. To se mi po pár minutách podařilo, a od té doby partii dovedl k bezpečnému vítězství. Po partii jsem částečně dal své emoce najevo, a pořádně jsem si zapumpoval. Věděl jsem totiž, že záchrana je velice blízko, a že ve své podstatě už jenom stačí, aby to Sergej udržel.
To ale nebylo tak jednoduché. Tomek sice zvítězil, ale Sergejova pozice byla opravdu ostrá, a já jsem přepnul do svého obvyklého, tedy pesimistického, módu a vyslovil proroctví, že Sergej to bohužel nezvládne. Kacířská slova! Kdybych hrál onu partii já, tak bych zřejmě prohrál, ale Sergej zde zúročil své bohaté zkušenosti a velmi profesionální přístup k šachu a soupeři nedovolil nic. Zhola nic. Pozice byla pro mě stále velmi infarktová, ale náš hráč evidentně dobře věděl, co dělá, a to bylo patrno i členům Oazy, kteří začali mít vcelku zamračené, až kyselé výrazy. A není se co divit. Sehráli skvělou sezonu, takovou, jakou nikdo nečekal, skvělým způsobem porazili DP a většinu zápasu tahali za trošičku delší konec. A vzhledem k tomu, že k záchraně Oaze stačila remíza, tak ten provaz byl ještě delší, než se mohlo zdát. Ale rozhodla poslední deska a odmítnutí nabízených remíz. Vskutku neuvěřitelný průběh.
A pak přišla ta památná chvíle. Sergej se svým soupeřem se dohodli na remíze a my mohli propuknout v ohromný jásot. Já Sergeje v totální radosti skoro až objal, a podezírám našeho matadora, že už asi zažil příjemnější fyzické kontakty v životě, avšak tohle byla opravdu historická chvíle. I ze samotného Sergeje se vyloudil úsměv, jelikož mu muselo být jasné, co pro tento oddíl dokázal. Záchrana v nejvyšší soutěži. Něco, co jsem sice já od začátku nečekal, ale Pepa, jakožto věčný optimista, v udržení věřil. I on ale v průběhu soutěže ztratil víru, jelikož jsme prohrávali jeden zápas za druhým, a mnohdy dost výrazným rozdílem. Ale poslední dvě kola nám stačila na to, abychom plnili titulní stránky regionálních novin ještě jeden rok. Z čistě prozaického pohledu to však až takový zázrak nebyl. Poslední dvě kola jsme byli papírovými favority, takže čistě z tohoto hlediska to až takové překvapení nebylo.
Ve chvílích těsně po jistotě záchrany se ještě IM Pisk zmínil, že by mi za můj dnešní výkon měli postavit sochu. Zřejmě se mu líbila má kmetská hra, kdy jsem svého soupeře postupně vysušil, a získal technicky vyhranou koncovku, kterou se mi povedlo dovést až do konce. Sice jsem nebyl jediný, kdo vyhrál, Tomek, Patrik, ale i Sergej zaslouží absolutorium, ale musím říct, že mě to zahřálo. Zřejmě je to přehnané, ale po těchto slovech jsem se cítil jako hrdina. Něco, o čem jsem celou svoji šachovou kariéru snil, a přes mnohé příležitosti se mi něco podobného v důležitém zápasu povedlo až teď. Tento odstavec sice může znít trapně, a zřejmě tak i zní, ale je to prostě hezké, vlastně jsem si splnil takový celoživotní sen.
Nicméně dost bylo sentimentu, chtěl bych se ještě vyjádřit k pozápasovým událostem. Vzhledem k tomu, že Líně proti nám nastoupily velmi oslabené, a v pátek (kdy hráli s Oazou) a v neděli nikoliv, bylo jasné, že je zaděláno na jisté spekulace. Olej do ohně ještě přilila prohlášení o naší neuvěřitelné záchraně, která mnohé jedince vytočila do neskutečných rozměrů. Zejména hráči Oazy si na oficiální facebookové stránce neodpustili několik komentářů, což bylo korunováno relativně posoleným komentářem přímo z ofiko facebookové stránky Oazy. Ale ač to může vypadat, že se hráčům z tohoto oddílu vysmívám, není tomu tak. Já jejich frustraci naprosto chápal, a být v této situaci, tak reaguju minimálně úplně stejně, ne-li ostřeji. Přeci jenom, sestava Líní prakticky rozhodla o konečném složení sestupujících, a ač zdůrazňuji, že mezi námi a právě Líněmi nedošlo k ničemu nekalému (přeci jenom v tom případě bych asi čekal jiného soupeře než GM Neumana), a neustálá obvinění, která se na nás sypala nejen ze strany Voldemorta (čti PK), byla až nechutná, tak pocit křivdy byl u Oazy naprosto pochopitelný. Navíc v kombinaci s tou „neuvěřitelnou záchranou,“ se kterou přispěchal i samotný předseda svazu ve svých komentářích k partiím, to by z mé strany už lítaly blesky. Přeci jenom, s tímto označením jsem zásadně nesouhlasil i já (jak jsem již zmínil, poslední dva zápasy jsme vyhráli jako papíroví favorité, a to podle mě opravdu není na označení „záchrana kokosů na sněhu“), a v naší soukromé hošťálkovské skupině jsem to dal zejména Pepovi dost jasně najevo. Pepa je však skvělý diplomat, a na vyjádření Oazy zareagoval krásným příspěvkem, kde vše vysvětlil, a který snad nadobro zklidnil napětí mezi námi a Oazou. Konspirační teoretici sice ještě nějaký ten týden budou mít žně, ale ve výsledku to budeme my, kdo bude (i když v tuhle chvíli už je lepší použít slovo „byli“) na titulní straně Jalovce, muhehehe.
No, a ještě to nějak pěkně ukončit. Možná si říkáte, že bych mohl zhodnotit výkony jednotlivých hráčů za celou sezónu, ale toto se sluší spíše přenechat kapitánovi. Já pouze vyzdvihnu výkony Martina, který držel čest našeho oddílu prakticky celou sezónu, a našeho Fantoma z Jeseníku, Patrika, který z pěti zápasů neprohrál ani jeden a přidal rozhodující bod v poslední partii. Faktem ale zůstává, že se sešla dobrá parta, počínaje Tomkem, který se ukázal být daleko společenštější, než jsem si na první dobrou myslel, a konče Páťou Navrátilem, který kromě vytváření dobré atmosféry rovněž vyzkoušel, jak chutná nejvyšší šachová soutěž. Za rok si snad tohle zopakujeme znovu, a já doufám, že tentokrát začnu hrát jako člověk ještě mnohem dříve než poslední dvě kola!
P.S. Jo, a ještě bych měl dodat, že 30. 4. 2023 se uskuteční v Hošťálkové Memoriál Jana Kováře, a jak asi můžete tušit, bude se slavit i naše záchrana. Už teď se mi protáčejí panenky z představy, jak to asi bude vypadat. Ale o tohle nechcete přijít, tak doražte!
Kilián